Asterix v Itálii

Asterix

Originál (37.) Astérix et la Transitalique (19. 10. 2017)

Egmont (37.) 10. 5. 2018, přeložil Michal Lázňovský

Autoři:
Jean-Yves Ferri (scénář) a Didier Conrad (kresba).

Obsah:

Obelix, když s Asterixem doprovází Archaixe k zubaři, opět uvěří věštbě a rozhodne se pověsit dodavatelství menhirů na hřebík a místo toho se stát vozatajem. To by asi v historii zcela zapadlo, kdyby krátce před tím senátor Lactus Bifidus, správce děravých římských silnic, nevyhlásil závod vozatajů napříč Italským poloostrovem. Obelix, jenž do svého nového koníčku investoval spoustu menhirů, se pochopitelně rozhodne zúčastnit, s Asterixem jako spoluvozatajem.
Favoritem závodu, a miláčkem davů, je však mnohonásobný šampion Coronavirus, "muž se zlatou maskou", a to není jediná překážka stojící ve vítězství méně průbojné a pomalejší konkurence.

Kromě samotného závodu a událostí na něm se nám dostane i spousty náznaků či pomrknutí těžících z Italské historie a její kultury, od založení Benátek, přes třeba Da Vinciho Monu Lisu až po výbuch Vesuvu... Ty jsou sice (občas) pěkné, ale celý děj je jak ty silnice... jdeme po povrchu, sem tam škobrtnutí na nějaké díře, ale o podloží, neřku-li o nějakých hlubokých základech, nic nevíme... Z hlediska pozorovatele po cestě jedoucího... jakoby nic takového nebylo.
Ani já v tomto díle žádnou hloubku nenašel... po povrchu klouzající - či spíše škobrtající - vůz co směřuje k nevyhnutelnému cíli, to je myslím trefná analogie. Za sebe musím dodat, že po předchozím výtvoru nových autorů, jsem absenci hlubší myšlenky přijal s ulehčením. Pokud tedy nepovažujem celý díl za satiru tepající stav silnic - na což v prvních letech Asterixových komiksů stačilo jedno komiksové políčko, schválně si na ně povzpomínejte.

Já teda nevím, jestli je spoilerem když řeknu v hnidopíchání kdo vyhrál, protože si neumím představit, že by si někdo myslel že vyhraje někdo jiný...
Já to samotné vítězství proberu v hnidopíchání, on tam jistý prvek napětí byl, protože už po prvním závodu mi šrotovalo hlavou jak to sakra autoři zvládnou? No, zvládli to díky silným nekonzistencím děje, formulování pravidel za chodu... nu, tento styl mi úplně nesedí.
Dost to celé připomíná A. a cesta kolem Galie, nebo i Olympijské hry.

Navíc, na rozdíl od jeho prvních dvou komiksů, mám i výhrady ke kresbě (Didier Conrad) ... ano, je sice pořád ve stylu téměř nerozeznatelném od kreseb Alberta Uderza, a asi za sebe nedokážu trochu objektivněji popsat rozdíly co cítím, nicméně u několika obrázků jsem se fakt zasekl a klouzal po nich očima aniž bych měl vůbec chuť snažit se najít nějaký detail. Nejextrémněji to mám u hromadné nehody (nebo co se tam děje) po Obelixově rychlém zastavení na straně 19. Když se soustředím, vidím nějaké detaily, ale připadá mi to jak rozplizlá neurčitá patlanina.
Horší pocit jsem měl jen když Uderzo vymyslel tu velkou mimozemskou zlatou kouli nad vesnicí, promiňte že to připomínam. Možná mi to připomněla ta smejlíkovská zlatá maska.
Také mi připadá že jeho variace na Monu Lisu (strana 28) je poněkud odflaklá. Dějový kulturní vtip jakž-takž fungující... ale čekal bych že si zrovna u tohoto obrazu dá Didier Conrad víc práce...

Náznak mého hodnocení: dějově nevýrazný díl recyklující některé předchozí díly, opět s poněkud nejasnými pravidly... co se vtipů týče, víc si asi užijí děti, dospělí si můžou potrénovat hledání odkazů na Italskou historii i reálie.